Středa 31. srpna 2011

15.20 my čtyři (Jana,Pavel,Ivana,Lukáš) vyjíždíme z domova, není moc vidět dozadu z auta,

 neboť  zadní okno je zarovnané věc mi z kufru. Jsme jakoby nás právě vyhodili z domova..

 Je nádherně, 22,5 stupňů C,dusno. Z Teplic jedeme přes Přestanov,Chlumec, Varvažov,

  Libouchec, Jílové-Modrá, jí lové, Děčín -  hurá, konečně  za Děčínem ve vesničkách šipka  Potlach!!  

Přes Ludvíkovice, Kámen, Bynovec až do Růžové.

 U brány nás vítal "pořadatel" od Roudničáků, kterého jsme si matně pamatovali z loňska,

 Bylo nám potvrzeno, že můžeme autem zajet do brány a na místo, abysme si vyložili bagáž

(nebylo toho zrovna málo)  - protože jsme měli označené auto vozíčkem.

 Dobrá, řekli jsme si a začali vybalovat stany, spacáky, jídlo, vařič...apod.,

vtom se přiřítil nějaký skřet v šátku, silně podnapilý a začal nám spílat,

že nemáme právo tohle dělat,že se autem na potlachoviště nesmí a že parkoviště je asi 1,5 km od louky...

Namíchl nás sdělením,že  tuto

značku na autě má kdejaký Cikán z Ústí, čím nás docela odrovnal. Pavel neměl sil se s ním

dohadovat, tak jsme mlčky vyložili věci a Pavel odvezl auto vdál. Za pár dní se pak incident

s Kamzíkem, hlavním šéfem  vyřešil, ale stejně , takové přivítání jsme nečekali....

Krajina byla nádherná, vybudovali jsme si přístřešky, a čekali na Texe,až se s Lenkou vrátí

z výletu. Pomohli jsme jim přesunout stany jejich a kamarádů,  a udělali začátek pomyslného

kruhu táborníků.

 

Čtvrtek,1. září

Dopoledne uběhlo budováním kuchyně, modernizací a upevňování altánu.Mezitím dorazil Pejrak, měl už postavený stan. Po slabé přesnídávce a siestě jsem se rozhodli udělat si malý výlet do Tisé do skal.Vraceli jsme se 

směrem zpět na Děčín a v Libouchci byla odbočka a tam byl počátek výstupu. Vybrali jsme si velký okruh, byl nádherný výhled, po cestě jsme každou chvíli zastavovali a  fotili se ve skalních výklencích a Tex nám pořád někde mizel ve skalách.

Pejrak byl v táboře a obstarával zdatně návštěvy, spravil nám hořák u plynového vařiče, hlídal kemp

- a staral se o kroniku, už byl otevřený info -stan.  Šerif Vlasta a Jana dorazili odpoledne, pomohli jsme jim s bagáži, stany.

Navečer přijeli Kapr s Jelenou a mámou - maminka Kapra.  U  vínečka a piva se večer domlouvaly trasy dalších výletů.  Pak se ukázal Luboš s Miluškou a jejími rodiči, bratrem a přítelkyní, doplnili náš pomyslný stanový kruh, kde se ještě vešli kamarádi ze Čtyřlístku.

 

Pátek 2. září

Vyrazili jsme po 8hodině směr Hřensko, den předtím nám paní v pokladně v Tisé poradila,

aby jsme vyrazili dřív, že je to tam později jak na Václaváku. A asi měla pravdu.

Procházka soutěskami byla nádherná, šli jsme pěšky, pak na lodičky č.1 - 500m, dál opět cesta soutěskami mezi skalami a lodičky č.2 - 1km. Ve druhých lodičkách jsme se dělili o sedadla 

s německými spoluobčany, průvodce s tyčí se snažil tlumočit informace i jim, ale něco se prostě nedalo....  Třeba při příjezdu ke skrytému vodopádu průvodce přibrzdil, že nám ukáže pramen

života, Jelena prohlásila: a je ten pramen modrej? Pavel odvětil:  nebuď jak stará Kropáčková...

Gondoliér málem přepadl i s klackem do vody, my se řezali a Germáni nevěděli čemu...

Pak jsme si dali malou pauzu a něco k jídlu v Hřensku na nábřeží. 

Jana si objednala kuřecí řízek , ale asi neudělal dobře...hladová na něj čekala asi 40 minut, kdy jsme už měli s Lukim snědený ukrajinský borčš,a Pavel česnečku.

No nečekali jsme zrovna v převážně německy mluvícím Hřensku ukrajinskou majitelku hotýlku a restaurace. Ale najedli jsme se..Posleze jsme se rozhodli vyrazil z Hřenska směrem( někteří z nás autem s Vlastou)   na rozcestí Mezní louka a pak hezky zvesela ve 30°;C pařáku vzhůru na

Pravčickou bránu.Sice to bylo jen asi 2,5 km, ale pořád do kopce,stoupání, místy serpentýny a někdy po kamení. Myslím, že každý, kdo to vyšplhal, byl vítěz.

Kousek před cílem jsem už nemohla, chytla mě moje levá kyčel, Lukáš zrovna nabral druhý dech, a poradil mi moudře: maminko, tvař se radostně! Tak jsem se musela vzchopit a došli jsme i my k ostatním, kteří už čekali na něco k pití.

Všichni prchali s vidinou občerstvení, ani cena 40,- Kč za půllitr piva nás neodradila. Mladíky

obsluhujícími uvnitř 200let starého Sokolího hnízda bylo pivo doporučováno každému, i řidičům,

se slovy, stejně to z vás cestou dolů vyprchá. Asi to měli z vlastní zkušenosti,tak jsme neprotestovali.  Jelikož nás čekala ještě poměrně náročná sestupová cesta, docela jsme jim věřili. Vlastova Jana  s několika nadšenci ještě vyběhli  schody na vyhlídku nad Sokolím hnízdem, ze které byla seshora krásně vidět Pravčická brána. My ostatní jsme radši šli směrem dolů. Po sestupu dolů jsme už v klidu čekali na auta a odvoz zpět do Růžové.

V pátek večer jsme se uvítali se zbytkem příchozích z osady (Zlata,Jirka Hoky, Ťapina).

Nemohli jsme se moc hýbat, jakákoliv zmínka o dalším zítřejším výletu nás doháněla k zuřivosti.

Někteří odolní jedinci se odebrali osvěžit v blízkém koupališti s ledovou vodou.

Večer jsme si udělali klidné posezení, popíjení, dobrá nálada.

 

Sobota 3.září

Protože jsme se chtěli aspoň trochu poučit a koupit si domů něco pěkn ého a voňavého, vyrazili jsme se brzy ráno podívat do Růžové, do mýdlárny Rubens. Bylo to zajímavé, v krámečku to  nádherně vonělo bylinkami a samozřejmě si každý z nás odvezl něco z výrobků a poučení o jejich výrobě. Paradoxem bylo, že k dokonalé hygieně nám  už chyběla jen maličkost, obyčejná voda k mytí. Nechali jsme to na doma  s tím, že si nebudeme narušovat přirozený ochranný film na kůži proti bacilům nám to jistila slivovice. Dopoledne bylo vedro, několik nadšenců se na louce snažilo  vydobýt si placky, za nás se zúčastnil a v kategorii hod kládou zvítězil Pejrak.

Odpoledne bylo lenivé, my t aky, k večeru se začaly stahovat davy k velkému ohni.

Pak se začalo řečnit, nádherný byl obřad i indiánský - zapalování. Bohužel po zahrání české trampské hymny proběhlo čtení autorských veršů s trampskou tematikou. Pak místo toho, aby byl klid, když Slováci  hráli svou slovenskou trampskou hymnu, lidi se začali bavit a byl hluk. Byla to asi chyba

pořadatelů a také "trampů", kteří slovenskou trampskou hymnu neznají.

Začaly se střídat kapely, vždy česká a slovenská. Měli docela dobře ošetřený zvuk,  výborně ozvučené. Písničky zněly různé, některé jsme ani neznali. Jen na vystoupení naší Náhody jsme museli čekat až do tmy. Čekání jsme si zpříjemňovali oslavou Pejrakovým sportovním úspěchem v soutěži a panáky se jen míhaly a práskalo se ostošest.

Průběh noci už jsem moc nesledovala, předchozí výlety si vybraly svou daň, s Pavlem jsem odpočívala ve stanu, reikovala jsem mu namožené klouby a kochali jsme se písněmi z podia, které byly slyšet až k našemu altánu.Někteří jedinci byli rozhodnutí tuto poslední (výjimečně teplou) noc , bez rosy, užít naplno, takže považovali spánek za něco podřadného.

Ve velkém pivním stanu se udržovala čile družba s e Slováky a ostatními účastníky potlachu. Nechyběl tam ani tanec, Jelena se pochlubila s novým čerstvým "koňským" tetováním, sice jen tužkou, ale aspoň má památku. Prostě si to každý užil podle svého. Jirka Hoky na konci noci

pronesl při pohledu na prázdný stan.. tak na minulé sešlosti se mi zaběhl pes a teď i man želka,

a radši počkal na ráno, kdy se říká, ráno moudřejší večera.

Ráno jsme mohli v pohodě sbalit stany a věci, neboť v noci nepadala rosa, ani bílý hnusný slimáci. Naposledy jsme se r ozhlédli se slzou v oku po krásné krajině a horským štítům a hurá k domovu. Rozloučili jsme se s osadami, proběhlo předání placek a pak ujištění, že se snad

v tak velkém počtu sejdeme příští rok na 19.slovensko-českém potlachu někde u Senice.